Ahojky všem příznivcům cyklistiky a naší cyklo party zvláště!  :-)

V sobotu jsme podnikli další velmi vydařený výlet a mým úkolem je sdělit se s Vámi o pocity a zážitky z této cesty.
Tentokrát jsme z Prahy vyrazili všichni vlakem i když jsme měli s Helčou trochu cukání jet po vlastní ose.
Péťa to tentokrát vzdala s vyjádřením, že stejnou cestu pojedeme zpět, takže se nepotřebuje hnát dopředu jen kvůli najetým kilometrům.
Nakonec jsme tedy nejeli na kole z Prahy nikdo, protože Helča si ve čtvrtek před výletem zahrála na kaskadéra a chtěla přeskočit za jízdy přes řídítka kola. Ale řídítka (respektiva rohy na nich) byly proti, takže Helča skončila napíchlá na rozích a s dlaněmi a bradou na matičce zemi.
Památkou jí zůstaly a ještě nějakou chvíli určitě zůstanou modřiny v oblasti slabin a na předloktí - pokud se tomu ještě dá říkat modřina, protože je to spíše černina :-) !
Ale zpátky k výletu.
Z Hlavního nádraží jsme vyrazili ve třech (Šárka, Marcela a já), na Smícháči přistoupila Helča a v Radotíně se k nám do vlaku moc nechtělo Petře, ale nakonec jí nezbylo nic jiného, než se přidat. A až Péťa nám sdělila, že vlastně nakonec někdo jel po vlastní ose a sice Ondra, kterého jsme nikdo, vyjma Petry, neznali, neboť byl poprvé s námi minulý týden, kde z naší skupiny nikdo jiný nebyl.
V Praze bylo sice pod mrakem ale nepršelo, proto jsme nejprve nechtěli věřit Petře, která nám volala, že to zrušíme, protože strašně prší.
Měl jsem vyčtené, a mapkou doložené, že nad Prahou a okolím má být pouze krátká přeháňka a dále sice oblačno, ale bez deště, tak jsem holky přesvědčil abychom jeli, protože dlouho pršet nebude. Ještě na Smíchově nebylo po dešti ani památky, ale jakmile jsme se začali blížit k Radotínu, déšť opravdu přišel. Takže Péťa nastopila poněkud provlhlá, a hned začal rozruch.....
Vystoupíme a nikam nepojedeme, vždyť strašně leje a bude lejt celej den....atd.
Pokud chceme sedět v hospodě, tak jsme mohli sedět tady v Radotíně a ne jet do Hospody do Berouna....atd.
Nebo jsme mohli sedět u mně v Radotíně v obýváku a nemusela jsem být celá mokrá, a to jsem popojela 200 metrů....

Podobných vět zaznělo několik a Šárka už vypadala nalomeně. Já se však stále držel předpovědi a přesvědčoval holky, že pršet přestane.
Petra ještě volala na cestu Ondrovi, kde už je a jaké je tam počasí? Ondra hlásil že sice trochu prší, ale už se to protrhává, ale Petra stále nevěřila a chtěla vystoupit. Nakonec se šla trochu usušit na WC a když vyšla ven s úsměvem na rtech, tak jsem věděl, že už mám vyhráno a výlet se uskuteční! Z vlaku se ještě musím zmínit o paní průvodčí, která z nás byla trochu na větvi. :-) Nejprve přišla hned, když jsme nastoupili pouze se Šárkou a Marcelou. Marcela měla jízdenku do Berouna, já se Šárkou lístky neměli. Průvodčí jsme tedy zaplatili pouze za kola a řekli, že jízdenku zaplatíme, až přistoupí kolegyně na další stanici, protože nevíme, zda to v Radotíně nevzdáme. Znovu se objevila po Smíchově, když se k nám přidala Helča, zeptala se nás, zda to už je ta, na kterou jsme čekali? Po ujištění, že ne, jen zakroutila hlavou a odešla. Vrátila se až když nastoupila i Petra a ptala se co vlastně chceme platit. Měla z nás nějaké pomotané ruce, protože tři jízdenky do Berouna mačkala na své mašince asi 10 minut. Když to vyjela, tak si uvědomila, že bychom museli platit příplatek, protože jsme jeli ze stanic, kde fungují pokladny. Při mém smutném pohledu se jí nás zželelo, a prodala nám lístky až ze zastávky za Prahou. Potom si vzpomněla, že ještě nemáme zaplacené kolo, tak chtě  la 30,- Kč. Dal jsem jí je do kapsy s tím, že lístek opravdu nepotřebujeme.  :-) Koukala na nás divně a ptala se zda nejsme z inspekce. Když jí Petra ukázala promočené kalhoty za zadečku, tak usoudila že asi opravdu nejsme. Pak jsem jí řekl, že jí ještě můžeme dát panáka a najednou zmizela, jak pára nad hrncem. Nevím, zda šlo o Popelku, a bylo řečeno zaklínadlo: "mlha přede mnou, mlha za mnou".....  :-), ale v každém případě jsme ji již neviděli!
Tak jsme dorazili do Berouna, kde zrovna nepršelo. Po telefonátu Ondrovi jsme se dozvěděli, že po cestě píchl a zrovna lepí kolo.
Dohodli jsme se, že tedy sjedeme do Srbska, a počkáme na něho v hospůdce u nádraží.
Pojedeme do Srbska jen po asfaltu byla odpověď Petry po mém dotazu, zda jedeme po silnici. Po ujetí asi 300 metrů jsme zahnuli na nějakou bahnitou cestu mezi zahrádkami, pak se vrátili na asfalt, abychom po pár metrech opět zahnuli na polničku. Ale my jsme se všichni jen smáli, protože Petru již známe a víme, že věřit jí, co se týká trasy cesty, se rovná sebevraždě!  :-) No na to, že jsme ujeli pár kilometrů jsme měli kola docela "akční" ! :-) Dorazili jsme do Srbska a sedli si venku na zahrádku pod vysoké a velké deštníky. Bylo nám divné, že tam nikdo není, ale asi divnější jsme připadali obsluze my, když se na nás přišli postupně podívat všichni tři číšníci, co obsluhovali (tedy měli obsluhovat, kdyby měli koho).
Objednali jsme si tedy polévku a k pití jsme měli každý něco jiného. Já 10°pivo, Šárka becherovku s tonikem, Petra svařák, Helča čaj s griotkou a Marcela 12° pivo. Značilo to jediné, že si to číšník nepamatoval a musel přijít znovu a zapsat si to. Mezitím dorazil i Ondra, a když ho Petra chtěla s námi seznámit, tak jí řekl, že až za chvíli, protože se musí vzpamatovat - nevím, lekl se 4 ženských? - opravdu netuším! :-) Doobjednal si tedy ferneta s tonikem a turka. Než jsme pojedli a popili, tak začalo zase jemně pršet, tak jsme si až na polévku vše zopakovali.
Začíná to fakt hezky, jsem pronesl po návrhu Helči, že bychom si to mohli zopakovat ještě jednou, Šárka přihodila myšlenku, že už bychom na kole ani nemuseli dál nikam jet, že vlak jede i ze Srbska. Nakonec jsme to po třetí neotočili, ale protože přestalo pršet, vydali jsme se dále. Petra se dohodla s Ondrou (on jezdí na silničním kole), kde se sejdeme, když on to objede po silnici a my ostatní terénem.
Vyrazili jsme tedy do terénu po červené do kopce za krásnými přírodními scenériemi. Z červené značky jsme přejeli na žlutou a po ní dorazili na Malou Ameriku. Tak jsme potkali první turisty za celý den. Petra jela první a když sjížděla dolů k vyhlídce na Malou Ameriku, tak se k ní vrhl jeden z turistů, že prý mu spadla z nebe! Když ho Petra ubezpečila, že hned za ní jede chlap, tak od ní uskočil, a už nespadla z nebe jemu, ale všem.
Když dorazily ostatní holky, tak ten pěší turista konstatoval, že příště už také pojede na kole, protože zatímco pěšky tam byli tři chlapi a dvě ženy, tak my na kole jsme byli v poměru 4:1 pro něžné pohlaví!  :-) Když jsme si prohlédli Malou Ameriku, tak jsme se vydali dále na Lom politických vězňů. Nejprve po poli z kopečka - kola byla jedna bahenní koule vedle druhé, a následně začalo stoupání. Za sucha to je hezká projížďka do kopce, ale za silně vlhkého počasí to byl boj mezi kolem (nevím, zda se tomu ještě dalo říkat kolo) a jeho páníčkem či paničkou. :-) Zvláště já a Helča, kterým kolo váží asi 20 kg jsme udělali krok do kopce a kolo s námi zase dva kroky zpět. Helča to nakonec zvládla, když si přibržďovala na kole a díky tomu neklouzala, ale já neměl ani vzorek na botách, takže jsem byl středem pozornosti. Naštěstí nás brzy dohonili i ti pěší turisté, a tak mi jeden z chlapů, vždy zašlápl nohu a pomohl s kolem nahoru. Nebýt jeho, tak tam šplhám zřejmě ještě nyní!  :-) Ale nakonec jsem zvítězil i já a tak jsme se mohli vydat dále na Velkou Ameriku a Mořinu.
Po cestě dostala Petra SMS od Ondry, že znovu píchnul a tedy jede domů vlakem. Asi se opravdu těch těch holek polekal :-) , no není divu, to může vydržet pouze silný jedinec!  :-) Ale zpět k výletu. Vyhlídky na Lom politických vězňů a Velkou Ameriku stál za to úsilí, takže jsme nikdo nelitovali toho, že jsme trochu více či méně obaleni blátem (spíše více než méně)  :-). Přes Mořinu kde byla zavřená jediná hospoda jsme sjeli do Karlštejna, kde jsme si udělali druhou zastávku. Došlo opět na polévky a já si dal svíčkovou s rýží! Vím, že je to kombinace, nad kterou vždy a všude všichni přítomní kroutí hlavou, ale to jen proto, že to nikdy neochutnali! Tentokrát jsme si všichni dali točenou kofolu, až na Šárku, která zůstala věrná "betonu"!
Pěkně jsme si u jídla popovídali a shodli se na tom, že je to super výlet. Ještě trochu se vylepšil v době, když Helča objednala další rundu panáků. Petra poprvé v životě musela vypít panáka ferneta, a já, stejně jako asi všechny přítomné holky, na její výraz v obličeji asi dlouho nezapomeneme! :-)  A hláška : "Vždyť je to hrozně hořký.." , nasadil všemu korunu!  :-) Z Karlštejské hospůdky jsme přes městečko sjeli málem s pokutou, když na nás policista z okna auta křičel, že jsme na pěší zóně a kola musíme tlačit. Ale holky byly tak rychlé, že jsme všichni zmizeli z pěší zóny, než se rozkoukal!
Potom už cesta až ku Praze ubíhala v poklidu a podél Berounky přes Zadní Třebáň, Řevnice a Dobřichovice jsme se dostali až k do Radotína.
Jediným zážitkem na cestě bylo to, že jsme málem na etapy přejeli jednoho kapesního psa. Já na paní zazvonil, ona se lekla a psa si chytila, za mnou jela Šárka, té ta paní vynadala a Marcela pak říkala, že ho minula jen tak tak. To ta paní asi zápasila s infarktem!
V Radotíně jsme se rozloučili s Petrou a pokračovali k Baranďáku. Tam jsme přejeli řeku a na druhém břehu se rozdělili. Helča s Marcelou jeli za Palackého nábřeží, a já se Šárkou pokračovali cyklostezkou na trasu C.
Doma mi tachometr ukázal 64 km!
Věřím, že tentokrát jsem popisem cesty nalákal i Ty, kteří váhali, zda jet ataké někdy s námi, a které se třeba i lekli více najetých kilometrů.
Hezký den všem přeje Roman